|
Nový česko-slovenský koprodukční film Hodinu nevíš je inspirován
nemocničními vraždami, zejména pak konkrétním a notoricky známým případem tzv.
heparinového vraha. Kdo byl ten člověk, který přišel lidem pomáhat a místo toho
je poslal na druhý břeh? Kdo je ten, který si začal hrát na Boha? Co bylo
příčinou, a co se odehrávalo v mysli toho, kdo se rozhodl vykonat a vykonávat ty
nejtěžší zločiny, a mít přitom ještě pocit, že vlastně dělá dobrou věc? Co nutí
nadějného a inteligentního adepta studia medicíny z podstaty se změnit a páchat
na lidech zlo? Je hrozná, ta představa, že vraždí člověk, kterého dobře znáte,
kterého denně vídáte, máte ho vlastně rádi a který je všem nápomocný, ochotný a
obětavý, i na úkor vlastního pohodlí a svých vlastních věcí. Sledujeme příběh,
který se mohl stát, možná stal, a bohužel kdykoliv stát může. A první, co vás
napadne, když zjistíte, koho jste vlastně znali, je - kolik chybělo, aby se
obětí stal kdokoli z vašich blízkých a známých, nebo dokonce vy samotní. Příběh
„heparinového vraha“ nás zasáhl na citlivém místě. Ano, tohle se opravdu mohlo
stát komukoliv z nás. Tohle už nebylo „někde ve světě“. Tohle bylo opravdu hodně
blízko!
Ne tak docela
fiktivní příběh člověka, který ve skutečnosti dostal označení „heparinový vrah“.
Co bylo příčinou a co se odehrává v mysli mladíka, který se rozhodne vykonat a
vykonávat ty nejtěžší zločiny a mít přitom často pocit, že vlastně dělá dobrou
věc? Co nutí nadějného a inteligentního adepta studia medicíny z podstaty se
změnit a páchat na lidech zlo? Je hrozná, ta představa, že vraždí člověk,
kterého dobře znáte, kterého denně vídáte, máte ho vlastně rádi, a který je všem
nápomocný, ochotný a obětavý, i na úkor vlastního pohodlí a svých vlastních
věcí.
Sledujeme příběh, který se mohl stát a bohužel kdykoliv stát může.
Ano, takhle se to i ve skutečnosti stát mohlo. A první, co vás napadne, když
zjistíte, jakou lidskou bestii jste znali, kolik chybělo, aby se obětí stal
kdokoli z vašich blízkých a známých, nebo dokonce vy samotní. A právě nedávno
medializovaný příběh „heparinového vraha“ nás zasáhl na citlivém místě. Ano,
tohle se opravdu mohlo stát komukoliv z nás. Tohle už nebylo „někde ve světě“.
Tohle bylo opravdu hodně blízko!
A tak se
rozehrává příběh obětavého, inteligentního a zakřiknutého mladíka s tváří
padlého anděla, který se pokouší, a později ještě několikrát, dostat na studium
medicíny. Ale jeho povaha, přestože schopnosti a inteligenci na to má, mu
nedovolí, aby přijímací zkoušky na medicínu, teď a kdykoliv potom, zvládl. A tak
se dostává do nemocnice jako saniťák a bere to samozřejmě jako přestupnou
stanici, protože ON na to má, aby se doktorem stal. ON rozhodně víc než kdejaký
doktůrek, který vystudoval jen proto, že jeho příbuzný pracoval tam a tam, nebo
že pomohly peníze na správném místě. A navíc od nich musí snášet tu nadřazenost,
potupu… ON, který by je strčil do kapsy, najednou je musí poslouchat, snášet
příkoří a chovat se jako ten nejpodřadnější člověk pod sluncem. Jako nula.
Hlavně ten doktor Valenčík! Zachází se mnou jak s onucí. Kdybych tak mohl něco
udělat, čím bych se mu pomstil. Abych já odešel z bitvy jako vítěz a on jako
poražený! Aby i Markéta poznala, že jsem lepší než doktůrek.
A pak přišel
den, kdy umírající starý pán požádá JEHO, aby mu pomohl skončit to trápení a
dostat ho na druhý břeh. A ON to udělá a najednou se dostaví pocity blaha.
Uvědomí si, že má vlastně možnosti Boha. Že ON je ten, co rozhoduje o žití či
nežití pacientů. A splnilo to i primární účel! Lékař Valenčík, který prosazoval
léčbu, která byla teprve novinkou a kterou primář rozhodně neschvaloval, byl
najednou ten špatný, ten viník, ten poražený. A ten pocit štěstí z vítězství byl
pro NĚJ opojný. Mám moc, konečně mám moc!
A tak to zkusí znovu… a znovu.
Stále častěji, často na pokraji prozrazení. Divák se několikrát přistihne, že
občas tomu outsiderovi, tak jak to odpovídá lidské povaze, drží palce. Jen aby
nebyl prozrazen, než to udělá. A když to udělá (často za dramatických situací a
podmínek, kdy budoucí oběť bojuje o prostý život, protože pozná oči vraha),
najednou poznáme, jakou strašnou věc provedl. Ale to už je pozdě. A ON vraždí a
vraždí a má pocit, že dělá dobré skutky. A že se vlastně stal Bohem, který
rozhoduje o lidských životech…
Každá vražda je
jiná, každá se stane za jiné situace, s jinými aktéry. Jen způsob zůstává
stejný. A pocity vraha… Přestože nebezpečí prozrazení stále stoupá. Jenže chuť
zabíjet další a další bezbranné lidi je jako droga. Jenže tohle prostě nemůže
dělat donekonečna. Někdy a někde musí udělat chybu. Díkybohu! Na vraha je
nalíčena past. Skončí v ní vrah nebo přibude další oběť v podobě „volavky“ –
nevinného, čistého, těžce nemocného člověka s obrovskou chutí žít.
Brilantně,
chytře a napínavě napsaný knižní thriller (Vraždy ze závisti, Miroslav Skačáni,
2008), nám zprostředkuje vrahovy úmysly a prapůvodního chtíče zabíjet. Takhle
nějak se to mohlo ve skutečnosti stát. A je to velmi pravděpodobné. Kolik
takových lidí žije vedle nás… s námi?
|
|